Reportáž ex post: II. liga, 10. kolo: Rychnov - Chotěboř

Reportáž psanou v pondělí ráno čtěte pod čarou:

  Sotva jsem včera večer dopsal reportáž z našeho mistrovského druholigového zápasu s Chotěboří, všechno mi někam spadlo a já už bohužel nestihnu být počítačovým odborníkem na to, abych to zase pěti kliky hodil zpátky. Zpátky jsem uměl hodit nanejvýš koleno, když mi vyletělo v mládí po fotbale nebo volejbale. Teď už se koleno usadilo a marně lovím ve své fantazii, co bych tak ještě hodil zpátky…

  Píšu tedy znovu krátce poté, co jsem dosedl na své bílé křeslo v mnohokrát dobytém i dobitém šachovém hradě. Na prvním místě je kapitán týmu Honza Horák. Jeho role je pro chod týmu klíčová a podařilo se mu dát dohromady úplně skvělou sestavu, jednu z nejlepších v sezoně. Je to manažer!

  Včera jsem na toto místo dorazil asi v 8:30, protože jsem si byl vědom neuklizeného prostředí v klubovně, která naposledy posloužila Mozaice a na on-line deskách zůstaly české klubovky. A po úklidu jsem měl čas ještě kontrolovat v e-mailu odpovědi spolužáků a spolužaček na výzvu, aby oznámily, že přijedou na sraz po padesáti letech od maturity v květnu do Chocně.

  V 9 přišel Ilja Mareš na kafe a pomohl mi, uvařil si ho jako většina mých hostů sám. Liboval jsem si nad naší dobrou sestavou. Asi v 9:20 dorazili Poláci. Budou hrát 4! Nepřivezli ale Tomáše ze Žamberka, proto jsem hned volal Honzovi… „Přijede sám,“ upřesnil Honza. A mezitím dorazil dostavník barvy smutečního vozu z Dobrušky a Nového Města a najednou jsme byli doma dřív než hosté, což se v šachových soutěžích stává zřídkakdy. Potom dorazili hosté různé barvy pleti a byl jsem až zaražen, jak jsou mladí, v průměru mladší než my!

  Honza nastavil hodiny, zapnul on-line a rozdal partiáře. Dáma a pánové zasedli. Hráti si s dámou je velká výsada rychnovského nadnárodního týmu. Nyní se pyšnili touto variantou chlapci od Doubravky. Zápas byl zahájen a v zájmu toho, abych byl rozhodčím nenápadným, zapadl jsem zase do meilů mezi spolužačky vedle v kanceláři. V HM zůstali s hráči jen diváci Ilja a Michal. Počet diváků byl i tak na šachových zápasech nadprůměrný.

  Možná, že právě jednomu z nich jsem sdělil svoje pocity: „Měli bychom vyhrát. Jsou sice první, ale nejsou úplně kompletní a měli bychom vyhrát dvě vepředu, dvě vzadu a přidat nějakou půlku uprostřed.“

  O hodinu později ale už přišel Kuba Zeberski, že tam nic neměl, že čekal na chybu, ale ta nepřicházela a že půlil. Při pohledu na výsledky Rudy Jůna, který hrál všech 10 partií, ani jednou neprohrál a jen 4x remizoval a je momentálně nejlepším hráčem celé soutěže, jsem to až teď vstřebal. Vždyť vedle stál už mírně líp Honza Horák. Než jsem napsal meil spolužákům, že po 50 letech od maturit je ze třídy 35 žáků už jen 24 žijících, 2 omluvení, 12 přihlášených a 10 pohřešovaných (stejní lajdáci jako šachisté, kteří pozdě odepisují kapitánovi), tak to dal Honza za remízu, protože z taktických obratů nic nevydoloval. 1:1 asi ve 12:00.

  Pěkně hrajícími figurkami disponoval Piotr Sabuk, Piotr Majocha, Mirek Pavlíček a náš Pepa, pasivněji stál benjamínek týmu Tomáš Mík (12 let) a veterán Slawek Machlowski dokonce už přišel o pěšce a vzápětí v zájmu o iniciativu obětoval v tísni asi nekorektně kvalitu. Slawek ale prožívá psychicky mimořádně těžké období s těžce nemocnými rodiči, jezdí na každý zápas, obětavě vozí spoluhráče mistry, což jeho výkonu přidat nemůže. Tomáš i Slawek podpořili tým už svojí účastí a pokusem uspět s teoreticky mnohem silnějšími hráči vedoucího týmu soutěže.

 Ale nevypadalo to zle. A přišli další diváci, Fanda a Míša Dušánkovi a Petr Šobotník. Pět diváků je víc než na jeden zápas v extralize. A to nepočítám sebe.

  Piotr Sabuk mi prozradil, že Piotr Majocha hraje proti lepším soupeřům lépe než proti slabším. A bylo to tak, Piotrek měl výhodu, ale přišel o ni a remizoval. S Jiřím Tůmou ratingově o 249 bodů lepším. Zdá se nyní, že to byla pro výsledek zápasu remíza klíčová.

  To už ale zahájil svůj taktický koncert plný šachových jedů chemik Mirek Pavlíček, proti Rubelovi, který si dokonce nezvykle nechal ukázat i mat… Vedli jsme 2,5:1,5 a Rubelova sestra Ruby odolávala Katenáčovi, tedy jeho pozičním přípravkům k uchopení iniciativy. A když Pepa Katenáčo má příležitost, tak rutinními hmaty po svých figurkách vzrušuje i uklidňuje spoluhráče. Mnohokrát jeho velmistrovské myšlenky neřadím na desce ani mezi tahy kandidáty, nedýchám a kochám se. Přemýšlím, jak to přenést do trenérské praxe. Jde to vůbec? Bylo asi 13:45.

  Ještě před tím, než přijde jeho finále, podléhá obrovskému tlaku Filipa Valy Slawek Machlowski a přestože Tomáš Mík na šachovnici vymýšlí taktickou obranu, soupeř ONON (Ondřej Ondráček)  pozici zjednodušuje a vítězí. Piotr Sabuk by mohl svoji partii na téma lavírování a manévrování přednášet i na školení trenérů, setinky výhod proměňuje v desetiky, desetinky v celý bod! Srovnáno 3,5:3,5. Ve 14:30.

  Hraje už jen poslední šachovnice. Pepa má jasně navrch, ale může také každým tahem prohrát. Také o této partii by dobrý spisovatel mohl napsat celou knihu. Pepa přitlačil Ruby do časové tísně. Ruby má minutu, Pepa 20 minut. Za každý tah dostane každý z nich bonifikaci 30 sekund. Deset diváků i z řad hráčů, kteří ukončili partie, bez řečí a skoro i bez dechu zírá. Pepa čaruje pravačkou nad figurkami. Už, už se k některé přibližuje. Domácí diváci trnou, ale vědí, že Pepa rád hraje pro diváky. Přestože má spoustu času navíc, kontroluje zhruba 3x při každém tahu hodiny. A ještě u toho dýchá! I za to by ho někdo lynčoval. On dýchá! Nahlas! Pozor, nedýchá: oběť.

  To, co zažijeme při utkáních s Pepou, nezažije žádný pozorovatel televizních seriálů. Jsou o úkazy ryze šachového světa. Proto má tento sport tak málo diváků, protože šachům skoro nikdo nerozumí, zatímco sprostý faul Sparťana Krejčího vidí každý, fotbalovým trenérem může být z fleku kdekdo a dokonce i blbým videorozhodčím a mít videotechniku za desetitisíce. Šachista musí řešit mnohem náročnější souhru figur s jejich jedinečnými vlastnostmi, souhru, kterou je těžké najít, rozeznat a v časovém limitu uskutečnit. A když ji pak posuzují šachové motory, mohou se hluboce mýlit, protože šachista má proti sobě konkrétního soupeře, do jehož mozku nahlíží soupeř prostřednictvím jeho reálných tahů, jeho voleb. I proto jsou šachy tak krásné, i proto, když prohraje s Katenáčem velmistr, můžete být svědky toho, jak do absolutního ticha v sále rozmetá velmistr P. figurky tak, že je zralý na distanc. Proto jsou šachy také kruté.

  Oběť byla nejspíš korektní, ještě několik přesných šachů a Ruby se vzdala. Chotěboř prohrála a skoro jistě přišla o postup. A náš tým, který v kompletním složení může hrát kdykoli úspěšně 1. ligu, je klidný a spokojený. V šachu se nejásá nahlas. O to déle a hlouběji.