Přišla i malá Bára

  Nadchnout děti pro šachy je mnohem víc než se zdá. Je to úplný základ toho, abyste šachovému bohu sdělili, že uznáváte tuto hru jako krásné náboženství, nejlepší politiku, kulturu i sport. Pomůžete dětem vstupovat do života správným krokem. Bez rozdílu,  jsou-li bohatí nebo chudí, úplně obyčejní nebo talentovaní.

  Spojit se se základní školou a nabídnout svou službu v tom, že v té škole uspořádáte pro zájemce soutěž je víc než se zdá. Minimálně v 10-20% dětí vyvoláte o královskou hru zájem, možná zájem na celý život.

  A protože i já jsem měl v 1. třídě základní školy ve Skutči to štěstí, že tam byl přebor Gymnázia, pamatuji si, že jsem tam poprvé pochopil, že věž, střelec i kůň není dáma jako v dámě. Přitom jsem tahal pěšcem našikmo, starší kluci mi vysvětlili, že nemám přes pěšáky skákat, že musím uhnout, když mi figura míří na krále a soupeřův král se nebere. Vzpomněl jsem si na to i letos, po 60 letech, když se Veronika Kroulíková, maminka tří malých šachistů, rozhodla uspořádat přebor prvního stupně školy v Opočně, s pomocí družinářky Lady Mackové získala pro přebor deset (!)  dětí. Pozvaly mě, přivezl jsem šachové soupravy i hodiny a dopoledne jsem radami šáhnuto – táhnuto, to je nepřípustný tah nebo kdo je čten první, má bílé, pomohl uspořádat přebor menší školy v místě, kde snad nikdy nebyl šachový oddíl.

  Přišla i malá Bára, která neznala chod figur a vysvětlila mi svou účast slovy „chtěla jsem to zkusit“.  Omládl jsem přitom na pár hodin o těch šedesát let a měl radost z každého jejího povedeného tahu.

  Možná i vy, moji vrstevníci, máte možnost předávat své zapálené pochodně mnoha dalším dětem. Zkuste to. Uděláte pro šachy hodně. Jiří Daniel