Špatně vnímám změny, které jsou ve vztazích k týmu. Patřím už k veteránům, je mi 68 let. Před 40, 50 a 60 lety bylo v zápasech šachových družstev všechno jinak. Jako žák jsem byl asi osm let náhradníkem přítomným na všech zápasech dospělých TJ Jiskra Skuteč. Myslím, že jsem hrál 2x v průběhu své školní docházky, když nějaký pan kolega v týmu onemocněl. Jezdil jsem na zápasy vlakem po trati Pardubice – Havlíčkův Brod a těšil jsem se, že na mě někdy dojde řada. Že bych nepřišel na zápas, to si nedovedu představit, byť mi základy šachu nikdo z nich nevysvětlil.
Na všechny zápasy jsem potom jezdil i z vojny. I během vojny jsem byl organizačním pracovníkem týmu a řídil účast na zápasech prostřednictvím korespondenčních lístků. Přišel jsem přes Javornici do Rychnova a jezdil jsem se Spartakem jako náhradník, dokud jsem se nedostal do A týmu. A pak jsem spoustu sezón snad nikdy nechyběl. Ještě před čtvrt stoletím se nikdo neomlouval. Být členem týmu pro mě znamenalo přijít vždy. Rodinné oslavy se stejně konají až večer, nemoc se dá skoro vždycky nějak překonat.
Uplynulo 60 let. Společnost se změnila. To, co platilo v mém mládí, už zdaleka ne u všech hráčů platí. Jen já si na to stále nějak nemohu zvyknout. Přitom ještě vedu tři týmy mládeže a A tým dospělých. Proto se omlouvám za své komentáře na webu k hráčům, kteří jsou mnohem lepšími šachisty než já a narodili se do jiné doby.
Cítím, že už nejsem dobrým kapitánem ani komentátorem. Špatně vnímám změny.
